Přesídlení z Prunéřova do Hradečna

     Přesídlení Matěje z Prunéřova do Hradečna je třeba posuzovat z několika hledisek. Předně je zde otázka, čím bylo toto přestěhování umožněno. Na to existuje celkem jednoznačná odpověď, byla to skutečnost, že Prunéřovské a Smečenské panství měla od roku 1685 stejného pána, totiž Jiřího Adama z Martinic. Víme, že v této době těžkého nevolnictví, bylo zapotřebí ke každé změně v životě poddaných souhlasu jejich pána a že v období po třicetileté válce bylo v Čechách málo obyvatel a tudíž i málo pracovních sil a proto by těžko jedna vrchnost propouštěla svého poddaného do poddanství vrchnosti jiné. Dále víme, že smečenské panství bylo za třicetileté války značně zpustošeno a řada obcí vypálena. Samo Smečno bylo v roce 1632 vyrabováno Sasy a o rok později Švédy. Naskýtá se tedy možnost, že hrabě Jiří Adam z Martinic, ve snaze zrekultivovat své smečenské panství, přikázal několika svým poddaným z panství Prunéřov, aby osadili vypálené a vyrabované grunty na smečensku. Ovšem tato hypotéza platí spíše o rodinách Kilchiesů, Grossmannů, Fritzů, Zohnů atd., které se na smečensku usadily již před rokem 1700 anebo těsně po něm. Dr. Stanislav Krajník popisuje tuto situaci ve své knize „Kladensko“ takto: Do roku 1700 se podařilo za nezbytné podpory vrchnosti znovu osadit na 367 pustých gruntů, přičemž řada vsí, např. Kvíc, Tuřany, Hradečno, Nová Ves a Srby byla v podstatě znovu vybudována. Pro osazení vsí v méně úrodných oblastech přitom Martinicové povolávali ve větším počtu i německé osadníky ze svých panství  v pohraničí - Ahníkov, Prunéřov - ale tito pozdní kolonisté se v dalších generacích v českém prostředí postupně asimilovali.....

Ze skutečnosti, že se Matěj Kermer  se svou rodinou přistěhoval do Hradečna až v roce 1707 a navíc na grunt, kde od roku 1701 hospodařil Adam Kiliches, který byl prokazatelně z Prunéřova, lze celkem logicky vyvodit, že Matěj se do Hradečna přistěhoval na svou žádost a po předchozí  domluvě s  Adamem Kilichesem, případně s  dalšími kolonisty z pruné-řovska. Je pravděpodobné, že i přes, na tehdejší dobu velkou vzdálenost, si Matěj vše napřed obhlédl a pak teprve koupi gruntu od Adama Kilichese v Hradečně a zároveň prodej svého gruntu jemu v Prunéřově závazně dojednal. Ostatně i jeho pokračující vazba na Prunéřov je zcela zřejmá, vždyť jeho druhá manželka, Zuzana Müntzerová, pocházela z Prunéřova. A nepochybně zde byla i jazyková bariéra, Matěj zcela určitě hovořil především německy a patrně mu trvalo delší dobu než přivykl češtině.

      A i když Matějův první syn si v roce 1724 bere za manželku Kateřinu Kalivodovou z Kačice, mladší syn Jan se předtím v roce 1721 oženil s Annou Conovou z Nové Vsi, což byla dcera Jana Zohna, přišedšího před nedávnem právě z Prunéřova. A prohlédneme-li si matriky z této doby, nemůžeme si nevšimnout, že krátce po přesídlení do Hradečna si velice často tito kolonisté svědčili a kmotřili vzájemně mezi sebou.

     Takže pokud shrneme všechna dosud zjištěná fakta a přidáme k nim i logicky vyhlížející hypotézy, myslím, že můžeme celkem zodpovědně prohlásit, že nejvíce pravděpodobné je, že Matěj Kermer se svou rodinou přesídlil do Hradečna zcela dobrovolně a po zralé úvaze a pochopitelně, vyžádav si k tomuto kroku, tehdy jistě nezbytný, souhlas vrchnosti. Otázkou ovšem asi navžy zůstane, odkud k tomuto přesídlení vzešel první impuls, zda Adam Kiliches toužil po tom, vrátit se zpět do Prunéřova, anebo byl Matěj nalákán některým z předchozích přistěhovalců.

Smečno

     Ves Smečno je doložena v pramenech poprvé v roce 1252, kdy ji držel vladyka Boleslav ze Smečna, syn Boruty z Letovic, pocházející z rodu vladyků z Ředhoště. Po roce 1322 se zde usadil jiný vladycký rod, který se rovněž psal ze Smečna. Jeho prvním příslušníkem byl Vítek ze Smečna a tento rod se ve Smečně udržel po celých sto let. Na počátku 15. století se vladykové ze Smečna dělili o ves s Vojslavem ze Stranné.

     Smečenská tvrz vznikla patrně již ve 13. století, byla opevněná a chráněná dokola příkopem. Písemně je doložena až k roku 1405, ale je jistě mnohem starší. Zbytky původní tvrze se zachovaly ve zdivu dnešního zámku. Někdy v rozmezí let 1416 - 1418 koupil Smečno Markvart z Martinic. Martinicové pocházeli z Voticka, ale jejich jméno je trvale spojeno se smečenským panstvím. Původně vladycký rod začal stoupat vzhůru za Bořity z Martinic, který byl dvorním maršálkem králů Ladislava Pohrobka (1453-1457) a Jiřího z Poděbrad (1458-1471).

     Bořita z Martinic nechal okolo roku 1460  původní tvrz přestavět. Při této přestavbě byla zřízena zámecká kaple sv.Anny, dodnes zachovaná a nedotčená pozdějšími přestavbami. V průběhu 15. století moc i majetek Martiniců dále vzrostly, jejich smečenské panství zahrnovalo i okolní vesnice a v roce 1518 pak přikoupili i panství Okoř. Vzestup rodu se projevil i na dějinách Smečna. V roce 1510 bylo Smečno povýšeno na městečko a roku 1515 na město. Při té příležitosti se také změnil název města. Smečno se nadále nazývala tvrz s přilehlými budovami a město samé bylo přejmenováno na Muncifaj. Tento název se však dlouho neudržel a město se vrátilo k původnímu jménu.

     Hynek Bořita z Martinic v roce 1522 odešel z dvorského soudu a stal se nejvyšším zemským sudím. Tím definitivně dovršil cestu Martiniců mezi staré panské rody. Jejich majetek byl velice rozsáhlý. V roce 1536 se rod Martiniců rozdělil na dvě větve, smečenskou, panství Smečno mělo tehdy 17 lokalit a okořskou, panství okořské mělo 19 lokalit. Větev okořská však brzy vymřela a právo primogenitury měla větev smečenská, jejímž zakladatelem se stal Jan Bořita z Martinic. Za zmínku stojí i to, že zatím co okořští Martinicové přestoupili k protestantům, smečenští byli horlivými katolíky. Stále vzrůstajícímu významu Martiniců již přestala smečenská tvrz vyhovovat a proto Jiří Bořita z Martinic ( v letech 1584 - 1598 postupně nejvyšší dvorský sudí, pak nejvyšší zemský sudí a nakonec nejvyšší kancléř ) nechal v osmdesátých letech 16. století starou tvrz, až na věže, strhnout a na jejím místě vystavět pohodlný renesanční zámek. Stavbu dokončil jeho synovec Jaroslav Bořita z Martinic, který zdědil smečenské panství v roce 1598. Jaroslav Bořita z Martinic, přední představitel katolické opozice, se zapsal do českých dějin zejména jako účastník pražské defenestrace, kdy byl 23.května 1618 českými stavy, spolu s Vilémem Slavatou a písařem Fabriciem, vyhozen z okna Pražského hradu, čímž bylo odstartováno stavovské povstání. Martinic však vyvázl nezraněn a vzápětí uprchl do emigrace. Na Smečno byla dočasně dosazena stavovská správa. Po Bílé hoře se Jaroslav Bořita z Martinic z emigrace v Pasově vrátil (1622) a po svém návratu se ihned nemilosrdně vypořádal se svými nepřáteli, zejména s královským městem Slaným, které mu bylo roku 1623 zastaveno a v roce 1638 dědičně prodáno, čímž ztratilo nejen svou svobodu, ale i výsady královského města. Jaroslav Bořita z Martinic těžil i z konfiskátů na jiných místech Čech, získal panství Ahníkov a Prunéřov a celou řadu drobných statků.

     Kariéra Jaroslava Bořity z Martinic, horlivého podporovatele habsburské katolické protireformace nadále pokračovala. Po návratu z emigrace se stal postupně karlštejnským purkrabím, v roce 1623 dvorským maršálkem, v roce 1624 nejvyšším sudím, v roce 1625 nejvyšším komorníkem, v roce 1628 nejvyšším hofmistrem a v roce 1638 nejvyšším purkrabím. V roce 1622 povýšil Ferdinand II. Martinice do hraběcího stavu a polepšil jim erb.

     Za třicetileté války byl smečenský zámek několikrát vyloupen a poškozen. Nejhůře si počínali Sasové, jejichž vojsko za pomoci slánských měšťanů 27.1.1632 zámek dobylo, uloupilo celou řadu velmi cenných předmětů a zámek dokonce na krátký čas i obsadilo. Proto ihned po válce byl v létě roku 1649 zámek opravován. Téhož roku pak Jaroslav Bořita z Martinic zemřel a smečenské panství zdědil jeho nejstarší syn, Jiří Adam Bořita z Martinic. Ten byl též nadán mnoha vysokými státními hodnostmi a funcemi, ale smečenského panství si příliš neužil, neboť již v roce 1651 zemřel. Tím smečenské panství přešlo na jeho bratra Bernarta Ignáce Bořitu z Martinic, který v té době již držel Ahníkov a Kralupy. Bernart Ignác Bořita z Martinic byl neobyčejně vzdělaný (byl krátce i prorektorem univerzity) a zastával také celou řadu vysokých úřadů - byl královským radou, komořím, prezidentem apelačního soudu, nejvyšším komorníkem, nejvyšším hofmistrem a v letech 1651 - 1685 nejvyšším purkrabím a královským místodržícím. Po jeho smrti v roce 1685 přešlo rodové jmění na tři syny jeho bratra Maxmiliána Valentina a sice na Jaroslava Bernarta, Jiřího Adama Bořitu II. a Maxmiliána Guidobalda. Jelikož však Jaroslav Bernart v témže roce zemřel, rozdělil se martinický rod opět na dvě větve a sice smečenskou, jejímž zakladatelem byl Jiří Adam II. a ahníkovskou, jejímž zakladatelem byl Maxmilián Guidobald. Jiří Adam II. byl tajným radou, nejvyšším dvorským maršálkem a úspěšným diplomatem, byl pověřován mnoha diplomatickými jednáními v zahraničí, v roce 1707 byl jmenován neapolským místokrálem, ale v témže roce se ze zdravotních důvodů vrátil domů a v roce 1714 pak zemřel. Smečenské panství pak zdědil jeho syn Adolf Bernart a po jeho smrti roku 1735 jeho bratr  František Michal, jehož smrtí v  roce 1773 smečenská větev Martiniců vymřela. Veškeré martinické statky tak připadly hraběti Františku Karlovi z Martinic z mladší ahníkovské větve rodu a jelikož neměl mužské potomky, jeho smrtí v roce 1789 vymřel rod Martiniců po meči.

     Další změny ve vzhledu smečenského zámku se nesly v duchu klasicismu a romantismu a byly již dílem nového rodu, který se na Smečně usadil. Jedna ze tří dědiček posledního Martinice, Františka Karla, hraběnka Marie Anna z Martinic se roku 1791 provdala za hraběte Karla Josefa z Clamu a z Höchenberka, který se souhlasem císaře Františka I. připojil o rok později jméno a znak hrabat z Martinic ke svému rodovému jménu a znaku a tak zachoval v nepřímé posloupnosti martinický rod dále. Karel Clam-Martinic se zúčastnil napoleonských válek a stal se tajným radou a nejvyšším komořím. Úmrtím jeho manželky Marie Anny v roce 1832 vymřel rod Martiniců i po přeslici. Smečenské panství pak po rodičích zdědil v roce 1840 Karel Jan Clam-Martinic, jenž se rovněž zúčastnil napoleonských válek a posléze se stal předsedou vojenské rady. Jako mluvčí české zemské šlechty v druhé polovině 19. století a jako politik proslul hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic (1826 - 1887) jenž z pozic konzervativní šlechty obhajoval proti státnímu centralismu česká stavovská práva a historickoprávní individualitu Království českého. V této orientaci pokračoval i jeho bratr Richard Clam-Martinic. Politika rodu však byla výrazně prohabsburská, což se projevilo zajména za první světové války, kdy hrabě Richard Clam-Martinic byl členem vlády a v letech 1916 - 1917 dokonce ministerským předsedou Rakouska-Uherska. Za tyto činnosti bylo v letech 1918 - 1922 smečenské panství Clam-Martinicům státem konfiskováno a byl jim zakázán vstup na území ČSR.

Hradečno

     Je především nutno rozlišovat Hradečno tvrz a Hradečno obec. Tvrz v Hradečně stávala přibližně uprostřed hradečenského údolí, obklopena soustavou rybníků a potoků - jednalo se o tvrz vodní. Ačkoliv Aug.Sedláček ve svém Místopisném slovníku království Českého píše, že tvrz se připomíná roku 1542 jako již pustá, přeci jen existuje zmínka v Zemských dskách z roku 1413, kde je uváděn Hanuš z Neprobylic v originále resid in Hradczano, neboli sídlem na Hradčaně. A právě toto označení bývá často zpochybňováno tím, že se nevztahuje k Hradečnu. Jelikož ale vladykové z Neprobylic byli starý rod usedlý na slánsku domnívám se, že tuto zmínku lze skutečně připsat Hradečnu. Nicméně v polovině 16.století byla tvrz již opravdu pustá a dnes jsou z ní patrné pouze dva zarostlé ostrohy, oddělené od sebe širokým a hlubokým příkopem. Dále se zachovalo několik místních pojmenování, jako „Starý zámek“ , „Hrádek“ atd.

     Ves Hradečno vznikla nepochybně později v okolí tvrze a byla dosti dlouho nazývána „Staré Hradečno“. První písemná zmínka o Hradečnu pochází z 10.ledna 1523, kdy Hynek Bořita z Martinic, jsa bez mužského potomka, přepisuje polovinu smečenského panství svým strýcům Janovi, Jindřichovi, Jiřímu a Volfovi včetně vsí Hradečna, Ledců, Kamenných Žehrovic, Svinářova, Třebichovic, Hrdlíva, Dobré a Kladna. Druhá zpráva o Hradečnu je z roku 1536, kdy při soudu o majetek mezi Janem a Volfem vysoudil Smečno s vesnicemi, mezi kterými je uváděno i Hradečno, právě Jan Bořita z Martinic. Z roku 1542 je pak třetí zpráva, ve které se říká, že  Jan Bořita z Martinic věnoval své manželce Izoldě Berkovně z Dubé několik vesnic, mezi kterými je uváděno i ..... Hradečno s pustou již tvrzí....

     Ke konci 16.století vzniká na kopci nad Starým Hradečnem  Nové Hradečno. Tato ves, založená patrně z popudu vrchnosti, se nazývala nejprve  Nové Hradečno (Neu Hradeczna). Někdy po polovině 18.století se pak začal používat název jednodušší - Nová Ves ( Neudorf, Wes Nowa, Neo Pago ). První písemná zpráva o Nové Vsi pochází z roku 1594, v souvislosti s prodejem Malíkovic k jejichž příslušenství patřilo i Nové Hradečno.

     Za třicetileté války utrpělo smečenské panství značné škody a v této souvislosti pochopitelně i obě Hradečna. V berní rule k roku 1654 jsou obě Hradečna uváděna jako pustá.  Po smrti Jaroslava Bořity z Martinic roku 1649 mění Smečenské panství  postupně majitele (viz stať „Smečno“)  až roku 1685 je získává Jiří Adam II.

z Martinic. Ten se rozhodl své panství zrekultivovat a protože byl spolu s panstvím smečenským zároveň majitelem i panství Ahníkovského, povolává na smečensko osadníky z této oblasti. A tak se podařilo znovu osadit na 360 usedlostí po válce vypálených nebo ladem ležících. V případě obou Hradečen se to týkalo zejména Nového Hradečna, kde se v soupisech objevují jména v této české lokalitě dříve neznámá, jako např.: Zohnové (Conové), Grossmannové, Vaiglové (Fajglové), Fritzové (Fričové), Stöcklové (Šteklové) atd., zatímco ve Starém Hradečně to byl, kromě Matěje Kermera jen Adam Kiliches (od roku 1701) a Matěj Gregor (1692) a možná ještě Matěj Košál (Koschal?).

     Dědicem Jiřího Adama II. se stal v roce 1714 jeho syn Jaroslav Bernhard, který pokračoval v osidlovací politice svého otce a v roce 1726 zvláštním vrchnostenským dekretem založil vesnice Novou Studnici a Drnek, kam opět povolával nové osadníky ze svého panství v podkrušnohoří.

     Přibližně od poloviny 19.století se i úředně používaly již jen názvy Hradečno a Nová Ves.    

<= zpět